Další úleva pro dlužníky v insolvenci

V České republice již delší dobu existuje zažitá představa, že všichni věřitelé jsou ti zlí a naopak všichni dlužníci jsou ti hodní a tedy svoje závazky těm zlým věřitelům nemusí vůbec platit.

Alespoň podle výše uvedené logiky se postupně vyvíjí legislativa v rámci insolvenčního řízení. Zásadní změnu v tomto ohledu přinesla novela insolvenčního zákona č. 31/2019 Sb., která mimo jiné zcela zrušila minimální hodnotu plnění, jež se má dostat přihlášeným věřitelům, aby došlo k osvobození dlužníka od placení pohledávek. Tato novela se týkala alespoň insolvenčních řízení zahájených po její účinnosti.

To však již neplatí u nejnovějšího legislativního počinu, který se týká insolvenčního řízení. Z důvodu výskytu tzv. čínské chřipky na našem území byl přijat v režimu legislativní nouze zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, který vyšel ve sbírce zákonů dne 24.4.2020 (dále jen Zákon).

Dle § 15 Zákona může soud přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, i tehdy, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nižší než 50 % jejich pohledávek v případě, že soud stanovil jinou výši měsíčních splátek.

Předmětné ustanovení se týká všech insolvenčních řízení, tedy i těch, které byly zahájeny před účinností Zákona.

Dle našeho názoru je předmětná úprava v rozporu s Ústavním pořádkem a základními principy právního státu (lex retro non agit). K otázce předvídatelnosti práva a zákazu retroaktivity se již opakovaně vyjadřoval Ústavní soud. V tomto ohledu je možno citovat např. nález sp. zn. IV. ÚS 215/94:

„Ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Tento postup zahrnuje zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu. Jestliže tedy někdo jedná v důvěře v nějaký zákon, nemá být v této své důvěře zklamán.“

Dále pak např. Nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 33/01, Nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09, Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 814/06, Nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 610/06, atp.

Lze předpokládat, že pokud by věřitelé měli tyto informace (že dlužníci defacto nemusí uspokojit přihlášené pohledávky v žádném poměru a stejně mohou být osvobozeni od dluhů) k dispozici v době zahájení insolvenčního řízení, že by svoje práva uplatňovali jiným způsobem. Například by nemuseli souhlasit s oddlužením fyzické osoby podnikatele (§ 389 odst. 2 písm. a) InsZ), nemuseli by souhlasit s jinou výší měsíčních splátek (§ 398 odst. 4 InsZ), mohli by hlasovat o jiném způsobu oddlužení (zpeněžení majetkové podstaty), atp.

S ohledem na výše uvedené lze předpokládat, že minimálně předmětné ustanovení Zákona (§ 15) by mělo být Ústavním soudem zrušeno.

Věřitelům tak lze doporučit, aby řádně bránili svoje práva (v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt) a proti případnému usnesení soudu o osvobození dlužníka od placení pohledávek využili všech možných opravných prostředků (samozřejmě i v průběhu oddlužení mohou navrhovat jeho zrušení).

Naopak dlužníkům lze jen doporučit, aby nespoléhali na úlevu stanovenou v Zákoně a raději se snažili splnit všechny podmínky pro schválení oddlužení stanovené v usnesení insolvenčního soudu.